Proč?

Proč? Toto slovíčko mne vytáčí, kdykoliv ho slyším z úst svého muže. Přitom je takové nevinné. Ale ten tón! „Proč si zařadila trojku? Proč je v lednici ten jogurt, který dnes prochází? Proč to naše dítě tak hrozně čte? Proč už jsi dlouho nedělala guláš? Proč zase vaříš a nejdeš ven? Proč neuklízíš? Proč uklízíš zrovna teď?“
A teď se ptám já: Proč?

Proč chlapy, když se mají mimořádně postarat o dítě, musejí dokazovat, že jsou supermani! Že ženský nepotřebují, že si se vším poradí dobře. Co jenom dobře? Lépe! Dokonce nejlépe na celém světě! Ptám se klidně, protože se ptám sama sebe: Proč? Otázku neříkám nahlas, protože nahlas se naopak snažím chválit. Je to teda fakt těžký, ale snažím se.

A jak to vypadá v reálu? Mám dnes večer jít na důležité setkání a zjistila jsem, že je nutná dlouhá večerní róba. Máme na to 3 hodiny, takže běhám a sháním a nakonec spokojeně s půjčenými šaty od kamarádky mířím k domovu. Mám ještě hodinku na přípravu, jsem spokojená, klidná. O dítě je přeci postaráno! Dítko přivede babička, postará se a mezitím si může tatínek zajít na svůj oblíbený nezbytný sport, který teď musí mít téměř denně, protože to je jediné místo, kdy a kde může relaxovat. Vcházím do dveří a něco je jinak. Tatínek je již doma a přebírá dítě se slovy, že půjdou do kina. Teď? Ve všední den v šest večer? No to jsem zvědavá, jak bude náš školáček ráno nevyspalý… Ale přeji jim, ať si to spolu užijí.

Mám 45 minut do odchodu. Dělám, že tam nejsem a rychle přehazuji věci z velké kabelky do malé. Mám 40 minut. Ale najednou změna! Do kina se nejde – dnes to nehrají, a tak muž dceru zahání rychle dělat úkoly. Otrávené dítě z nesplněného slibu začíná protestovat … je šest večer, osobně bych to mimořádně odbyla bez učení, když je tu táta, úkoly nejsou a škola dnes byla dlouhá, ale snažím se mlčet, aby si tatínek nemyslel, že ho poučuji o tom, co má dělat. Mizím do sprchy, abych se ovládla a mám 30 minut. A najednou slyším: „Kde má ten cvičební sešit?“ Ovládám se a běžím pro něj (mlčím o tom, že Já odcházím). Nedá mi to a špitnu do ouška manželovi: „Měla dlouhý den, tak to zkrať třeba na násobilku“…“Samozřejmě. Něco si napíšeme, přečteme a pak budeme násobit“. Mlčím a mizím, mám 20 minut. A v momentě, kdy přemýšlím, zda je horší jít v malých punčochách nebo velkých botách, vrazí můj muž do koupelny a zjistí, že je plný koš na prádlo (samozřejmě, vždyť jsem včera sundávala povlečení a nestihla ho vyprat – to si ale asi nevšiml, že zabírá půl koše ).

Jeho slova: “Nemohla bys ještě nandat pračku?“ mi zní jako zlý sen! „To bys to ale musel pověsit.“ Snažím se oddálit nevyhnutelné, ale už tuším, jak to dopadne. „To je samozřejmé.“ Můj muž chce asi dokázat (nevím, zda mne nebo sobě), že není žádná bačkora a kdyby se on staral o domácnost každý den, tak je to u nás jako v klícce, dítě je v sedmi letech minimálně středoškolák křížený se sportovcem reprezentace a o jeho kuchařském umění se mluví široko daleko! Nekazím mu radost a rychle nakopnu prací stroj, abych posledních 10 minut strávila v běhu. Dítě samozřejmě už cítí houstnoucí atmosféru a tak zákonitě začne pofňukávat, že chce být se mnou. Snažím se „tatínka podržet“ a něžně dítko směruji zpět k psaní.

V tu chvíli je tu taťka, co si odběhl od plotny s výpadem „Co se zase děje?“ a já mám na mále říci nahlas to krásné sprosté slovo. A tak jen procedím „Už nestíhám, nechávám v koupelně nepořádek…“, načež se mi dostane rychlé odpovědi „Jak jinak“ (což bych v jiném časovém prostoru ráda rozebrala do detailů – hlavně to slovíčko „jinak“ bych změnila na „kdy“? Kdy jsem naposled šla na firemní párty a nehlídala babička, ale manžel, který po mne musel uklízet? No nechám to na jindy.) … prchám … a při rozlučkovém polibku dostanu moudrou radu: „Tak máš chodit dřív, když nestíháš.“ Prchám! A rychle! Nebo budu taky muset ještě dělat úkoly! A v duchu se uklidňuji slovy jedné paní psycholožky: „Zdá se vám, že jsou vaši muži na děti moc náročnější než vy? Ono to tak má být. Představte si, že dítko stojí na schodech a matka je ta, která ho zespoda podpírá a otec je ten, kdo jej shora tahá vzhůru. To je rovnováha.“ A já se to tak snažím ctít. A připomínat si to. A důvěřovat rovnováze přírody a svému muži. Večírek končí. Přicházím domů, uklízím nádobí, oblečení, vyhazuji zbytky od svačiny, do aktovky přidávám chybějící těstoviny na výtvarku a jdu spát….

A jak ten dnešek asi vidí můj muž? Tipuji, že jeho večerní rozhovor s kamarádem může vypadat asi takto: „Nemůžu dnes do posilovny, protože moje žena jde na nějakou firemní párty či co, tak se musím postarat o dítě. No je to hrozný. Ona myslí jen na tu práci. Se školou je to běsný, budu se muset do toho vložit. A kdybych dneska nevypral, tak se koupelně nehneme.“ … no ale možná mu křivdím. Možná říká: „Dneska nemůžu do posilovny, protože žena je na jedné firemní akci. Zaslouží si změnu, protože já na ty kulturní akce vůbec nejsem. A tak si aspoň užiju našeho cvrčka.“

Pavlína