Jak si s dětmi užívat a ne jenom přežívat?

Poslední dobou stále častěji slýcháme o syndromu vyhoření u maminek. Proč a jak k němu podle vás dochází?

Myslím, že mateřská role je sice ta nejkrásnější, ale také snad nejnáročnější ze všech, které v životě máme. Neseme velkou odpovědnost, děláme spoustu věcí, se kterými nemáme žádné zkušenosti, málo spíme, strachujeme se, když jsou děti nemocné, stresujeme se, když se děti nechovají přesně podle našich očekávání. Zkrátka je toho moc. A protože jako matky většinou stále zastáváme i všechny předchozí role (dcera, partnerka, manželka, kamarádka, zaměstnaná žena nebo podnikatelka), tak se není čemu divit, že nás to trochu válcuje.

Navíc nás ničí naše touha po dokonalosti. Jsme nastavené, a ještě se v tom dále utvrzujeme, že nesmíme v žádné roli polevit ani selhat. Stěžovat si by bylo ostudné a důkazem našeho selhání. Tak raději nikomu nic neřekneme, ani nežádáme o pomoc. Když nemůžeme, ještě přidáme a začneme být na sebe ještě tvrdší. A tak není divu, že postupně přestáváme mít prostor na  radost z toho, jak naše děti rostou, rozvíjejí se, učí se nové věci.

Jak z tohoto bludného kruhu ven?

Mám velmi ráda citát amerického guru mindfulness profesora Jona Kabat-Zinna: “Vlny nezastavíte, ale můžete se naučit surfovat.”

Není v našich silách ovlivnit to, jestli naše děti budou akční nebo klidné, veselé nebo plačtivé. Můžeme však ovlivnit náš postoj k jejich náladě – akceptovat to, že dnes naše dítě není ve své kůži, nesnažit se to měnit, nesnažit se ani takový den přežít a doufat, že zítra se vyspí do růžova.

Pomůže nám také věřit, že jsou všechny potíže jen dočasné. Teď jsou děti nemocné, tak je to náročnější, protože jim není dobře, kňourají, pláčou, nechtějí jíst. Ale za pár dnů budou zase zdravé. Strategie “těšení na lepší dny” a “přežívání” není moc užitečná. Raději zkusme jejich nemoc přijmout a opustit všechny naše ambiciózní plány, co všechno jsme chtěly udělat a stihnout. Zkusme jenom být s nemocnými dětmi, sednout si s nimi a číst, hrát si a poslouchat. A s laskavostí k sobě přijměme fakt, že postarat se o nemocné děti je velký úkol a jeden úplně stačí.

Pro začátek doporučuji:

1. Zkusme si nestavět žádná přesná očekávání, jak náš den s dětmi nebo výlet má vypadat. Protože právě rozdíl mezi naší představou a realitou je pro nás mnohdy tím největším stresem.
2. Užívejme a oceňujme malé a dílčí okamžiky, každou chvilku, kdy je nám dobře, kdy si uvědomíme, jak máme svoje děti rády.
3. Soustřeďujme se na to, co se našim dětem daří a z takového uvědomění čerpejme energii a sílu pro náročnější dny.

A co říkáte na tolik skoňovatný multitasking – to jak se snažíme neustále stíhat víc věcí najednou?

O multitasking se pokoušíme v domnění, že když děláme víc věcí současně, uděláme víc práce a víc toho stihneme. To je však omyl.

V jednu chvíli dokážeme být svou pozorností plně pouze u jedné činnosti. Z tohoto pohledu tedy multitasking neexistuje, a to ani u žen, jak se rádo ve společnosti žertuje. V jeden okamžik se opravdu nedokážeme plnohodnotně soustředit na dvě nebo dokonce více věcí.

Takže když vaříme, u toho telefonujeme s kamarádkou a ještě se snažíme poslouchat, co nám děti říkají, jen velmi rychle přepínáme naši pozornost z jednoho na druhé. To je možné mnohokrát během jediné minuty. Bohužel z toho všeho, co takto najednou děláme, si skoro nic nepamatujeme a jsme vlastně u všeho a zároveň u  ničeho.

Z toho jsme ve výsledku velmi unavené, věci nedokončujeme, nepamatujeme si je, nejsme schopné si je užít, ani emocionálně prožívat. A to je zdrojem dalšího stresu a naší nespokojenosti. Proto mým klientům říkám – přestaňte si myslet, že když budete dělat více věcí najednou, stihnete toho víc. Dělejte věci jednu po druhé. Když pijete kafe, pijte kafe a vychutnejte si ho. Když si hrajete s dětmi, hrajte si s dětmi, plně jim naslouchejte a nemyslete u toho, co ještě musíte do večera stihnout.

S dětmi se dost často dostáváme do hodně vypjatých situací, co nám může pomoci udržet naše emoce pod kontrolou?

V mindfulness se učíme i v náročných situacích získávat od svých myšlenek a emocí odstup, získat nadhled a nehodnotit je. Můžeme si to představit tak, jako bychom sami sebe, svoje myšlenky a emoce, případně svoje chování pozorovali a pro sebe ho komentovali, ovšem bez hodnocení a posuzování. Díky tomu pak už není v naší mysli prostor pro vytváření toho příběhu: “…mám nejzlobivější děti a reaguji jako pitomec, jsem jediná matka, která to nezvládá, tohle se už vážně nedá vydržet.”

Popisem té situace vlastně zůstáváme u přítomného okamžiku a neutíkáme ani do budoucnosti, ani se nezaplétáme v minulosti. A tím dáváme naší mysli šanci se zklidnit a získat tak možnost rozhodovat se ve větším klidu, lépe se spojit se svojí intuicí a máme mnohem větší šanci situaci zvládnout ke své spokojenosti. Možná to vypadá náročně. Dobrá zpráva je, že tuto schopnost se můžeme všichni naučit.

A co nějaká historka ze života?

Můžu dát příklad z naší rodiny. Někdy je těžké přimět děti k nějaké akci, třeba je dostat na túru. Dá se očekávat, že tam nebude wi-fi a to bývá pro teenagery zdrojem stresu. Když se to ale podaří ustát a kráčíme po hřebenech, je to pro všechny najednou příjemné, hezky si povídáme a wi-fi nechybí. Pak si užívám z našeho celodenního výletu to společné kráčení po hřebenech a nevyčítám tu ranní scénku na parkovišti nikomu, ani teenagerům, ale ani sobě svoje reakce a komentáře.

Marcela Roflíková, zakladatelka Mindfulness Institutu, vede kurzy, tréninky a konzultace mindfulness pro dospělé, teenagery i děti.