Helena Fares se narodila v Havlíčkově Brodě a vyrostla na Vysočině. V šesti letech se přestěhovala s rodiči do Prahy. Vystudovala gymnázium a po roce 1989, v devatenácti letech, se rozhodla cestovat. Procestovala Itálii a Španělsko. Při cestách na Kypru potkala svého budoucího manžela. Krátce žili na Kypru a pak se odstěhovali do jeho rodného Libanonu a vychovávali spolu dvě děti z jeho předchozího manželství. Dlouhá léta v Libanonu pracovala v módním byznysu. Po rozvodu, se kterým jí musel vypomoci Červený kříž, a následném návratu do Prahy vystudovala Design školu a živí se navrhováním interiérů. Žije v Praze s přítelem, který je o deset let mladší než ona.
Jak začala Vaše umělecká dráha?
Když jsme se přestěhovali z Kypru do Libanonu, rozhodla jsem se dostudovat. Udělala jsem si nástavbu a nejvyšší certifikát z angličtiny. Vždycky jsem ráda kreslila, šila, byla jsem manuálně zručná a bavilo mne to. Doslechla jsem se, že v Libanonu působí Blanka Matragi. Kontaktovala jsem ji, protože jsem se chtěla zeptat, kde by se dala v Libanonu studovat móda. Ona mi nakonec místo rady nabídla práci. Původně to bylo na týden na zkoušku a já tam nakonec zůstala deset let. Tam jsem se všechno naučila – jak se šije, barvy, materiály. Byla jsem návrhářka, dělala jsem výšivky a cokoliv bylo potřeba. Potom jsem pracovala dva roky pro návrháře jménem Abed Mahfouz. Tam jsem poprvé zažila práci na módní přehlídce, která byla neuvěřitelně náročná, ale strašně jsem si to užívala. Zjistila jsem zároveň, že nejlépe se mi pracuje ve stresu.
Jaký byl Váš osobní život v Libanonu?
Měla jsem o dvacet let staršího manžela, se kterým jsem vychovávala jeho dvě děti – desetiletého syna a šestnáctiletou dceru. Naše manželství nakonec ztroskotalo na kulturních rozdílech a i když jsem se snažila přizpůsobit, nešlo to. Raději jsem se tedy vrátila do Prahy, i když to bylo velmi bolestivé rozhodnutí a zvláště manželův syn mi velmi chyběl.
Čemu jste se věnovala po návratu do Prahy?
Po návratu v roce 2008 jsem se pokoušela najít práci v oboru vysoké módy (tzv. haute couture), ale bylo to velmi těžké. Nikdo neměl zájem. Tak jsem brala práci, která mi přišla pod ruku. Prodávala jsem podprsenky, pracovala jsem jako recepční v casinu v Hiltonu. Potom jsem zjistila, že se dá v Praze vystudovat interiérový design a začala jsem chodit na Design školu.
Proč jste se rozhodla pro design?
Design jsem si vybrala z toho důvodu, že jsem chtěla zůstat částečně umělec. Je pro mne strašně těžké netvořit, většinou ta energie potom vybublá špatným směrem. Věnuji se i malbě obrazů, zkouším různé věci, ale musí to být kreativní činnost. Situace okolo designu se sice již zlepšuje, nicméně problémem stále zůstává, že lidé nevidí, kolik je za navrhováním interiéru práce. A jelikož se platí spíš kreativní nápad než práce jako taková, je to často problém.
Jaký design Vás oslovuje?
Vkus se mi vykrystalizoval při studiu designu. Mám ráda, když na člověka dýchne harmonie. Je to v barvách, je to v materiálech, ale vždy hledám harmonii. Také mám vždy v interiéru něco, co alespoň trochu připomíná orient. Samozřejmě je to přizpůsobené evropským poměrům, ale vždy tam něco orientálního je. Dělám jak doplňky a dekorace, tak celkové prostory a řešení půdorysů.
Co máte nejraději na své práci?
Miluju úsměv na tváři klienta, když je spokojený. V tu chvíli jsem skutečně šťastná a to je zároveň moje největší odměna.
Baby Office podporuje pracující rodiče. Zajišťuje ve firmách:
