EN
0
Menu

Každé dítě musí dostat šanci, říká Dita Lodinová, garantka programu dětských koutků v Baby Office

Dita má v Baby Office na starosti programové vedení firemních dětských koutků, zaškolování nových lektorů a je zodpovědná za komunikaci mezi dětmi, rodiči a zadavatelem. Občas funguje jako pohádková chůva Mary Poppins. Dostane na starosti plačtivé a neposlušné dítě a vrací rodičům usměvavého parťáka. Povídali jsme si s ní mimo jiné i o tom, v čem je to kouzlo, že jí děti i rodiče milují, i když si sama myslí, že je na ně někdy dost přísná. Nejčastěji pečuje o děti od 0,5 roku do 4 let.

Jak ses dostala k práci s dětmi?

Vystudovala jsem obchodní akademii a ještě před maturitou jsem otěhotněla. Mám 3 kluky – 34, 33 let a 18 let. Nejmladší Sebastian se narodil ve 30. týdnu se spastickou diparézou, což je forma dětské mozkové obrny. Podstoupil náročnou operaci nohy a prognóza byla, že zůstane na vozíku. Já jsem se ale nevzdala. Cvičila jsem s ním mnohem víc, než bylo doporučováno, a postavila jsem ho na nohy. Doktoři mi pak tvrdili, že bude chodit s chodítkem nebo o berlích. Ani tato prognóza se nenaplnila.

Hodně mu pomohli také starší bráchové, kteří ho dávali na skálu. Každý fyzioterapeut vám potvrdí, že lezení po skalách je pro rozvoj pohybového aparátu nejlepší. Jezdili jsme hodně do lázní a cvičili a cvičili.

Musím prozradit, že Sebastin patří k našim nejlepším lektorům. Vůbec jsem na něm nepoznala, že by měl nějaký problém. Chodí, běhá, …

… dokonce i tančí. Někdy si všimnu, že jeho nohy nefungují úplně správně, ale to asi vidím jen já. Protože nikdo jiný si toho nevšimne. Sebastián také jezdí na koni, teď nově se stal dokonce instruktorem. Vyhrál i několik cen. Chodíme spolu po horách, lezeme na feratách. Ve škole mi paní učitelky říkaly, že zdravé děti nezvládly tolik, co Sebastian se svým hendikepem.

Dá se tedy říct, že právě kvůli tomu hendikepu se vám otevřely nové možnosti, Tobě i jemu?

Určitě. On se naučil disciplíně a tomu, že nedostane nic zadarmo. Mě to zase naučilo trpělivosti. Sama sebe jsem si nikdy nedokázala představit, že bych mohla být tak trpělivá. Jsem horkokrevný beran. Jsem energická, stále v pohybu. Někdy žasnu, jak dokážu v klidu vyřešit každý problém. A stále se v tom zdokonaluji. Děti jsou pro mě nejlepší učitelé.

Takže k dětem Tě přivedlo narození dítěte s handikepem?

Je to tak. Bylo to v době, která nebyla tak otevřená jako dnes. Maminky se zdravými dětmi nás moc nepřijímaly. Cítila jsem se izolovaná a odstrčená. Měla jsem potřebu tohle změnit.

Když byly Sebastianovi 3 roky, oslovili mě z centra u Motýlků v Kunraticích, zda bych nechtěla pečovat o děti v miniškolce. Syn už byl z nejhoršího venku, tak jsem hledala nějakou seberealizaci. Později jsem si dodělala certifikát chůvy. Mám za sebou spoustu vzdělávacích kurzů. Dělala jsem asistentku pedagoga, vedla kurzy v Play Wisely. Pracovala jsem také v Nautisu, který se specializuje na děti s poruchou autistického spektra.

Co Tě na práci s dětmi nejvíce baví?

Práce s dětmi mě neuvěřitelně naplňuje. Děti mi toho dávají strašně moc a věřím, že i já jim něco předávám.

Někdo říká, že dítě můžeš opít rohlíkem. To není pravda. Dítě si musíš získat. Pokud si ho nezískáš, opravdu upřímně a opravdově, tak tě nebude respektovat a nebude to fungovat. Proto mě to tak strašně baví. Je to jako když zdoláš nějaký vrchol na horách. 

Dítě, o které pečuji, je každé jiné. Já musím respektovat jeho výchovu. Je to pro mě velká výzva. Pak mám obrovskou radost, když dostanu dítě, které má nálepku jako nezvladatelné, a ono začne fungovat. Jde to absolutně bez křiku. Samozřejmě se mnou také občas cloumají emoce. Ale já jsem tu od toho, abych dítěti ukázala cestu. Nemůžu si dovolit být před ním nejistá.

Je to vlastně i práce na Tvých emocích. Máš někdy pocit, že to už nezvládneš, že je toho na tebe moc?

Samozřejmě, že se mi to stalo. Ale pokud jsem někdy zapochybovala, tak mi to dítě rychle vrátilo. Vycítilo moji pochybnost a nefungovalo to. 

Čeho ses bála?

Že nezvládnu jeho chování nebo jeho specifický hendikep. Ale jakmile jsem začala pochybovat, tak jsme se na sebe nenapojili. Když funguje spojení a řeknu si, že to dokážu, tak to zvládneme bez problémů. Musím se napojit nejen na to dítě, ale musím si být vědomá i sama sebe.

Často jsem dostávala na starosti děti, které nikdo nechtěl. Takové ty komplikované případy. A já jsem to zvládla a dokázala jsem si to i užít. 

Jaký je tedy Tvůj recept na dobrý vztah k dětem?

Musíš mít v sobě empatii, vnímat potřeby dětí a mít k nim respekt. Ale zároveň musím hlídat vzájemné hranice. A mít empatii a respekt také ke svým potřebám.

Jak to potom funguje s dětmi ve skupince? Jak říkáš, každé dítě je zvyklé na specifický styl výchovy, je jiné, má jiné potřeby.

S tím jsem nikdy neměla problém. I když je skupinka různorodá, sedneme si, a řekneme si pravidla. Například nikdy nesoutěžíme. Každé dítě je pro mě na prvním místě. Žádné takové, kdo první doběhne, kdo první postaví kostky, kdo první dojí. Vnímám to jako nespravedlivé, protože některé dítě pořád vyhrává a jiné je stále poslední. Snažím se spíš dávat děti dohromady, aby se učily spolupracovat.

Děje se to samo, protože děti vnímají, že jim naslouchám, že jsem tam pro ně. Jsem tu zástupce rodiče, tedy jeho uznávané autority, a děti mě berou.

Můžeš nám říci něco víc o sobě? Co Tě baví, co děláš ve volném čase?

Jak jsem už zmiňovala, ráda chodím ven, mám ráda turistiku, hory, přírodu. 

Jsem také čerstvá babička, Julince jsou 2 měsíce. Moc si to užívám. Když Julinka začne plakat, tak ji mohu vrátit rodičům, kdežto své děti jsem vrátit nemohla (smích). Užívám si to o to víc, že vnučka necvičí Vojtovku*. Moje 2 děti cvičily, takže ten vztah byl hodně o cvičení. 

(* Vojtova metoda je terapeutický přístup používaný v rehabilitaci, která se zaměřuje na léčbu pohybových poruch. Metodu vyvinul český neurolog Václav Vojta v 50. a 60. letech 20. století. Původně byla určena pro děti s dětskou mozkovou obrnou, ale její použití se rozšířilo na širokou škálu neurologických a ortopedických poruch u dětí i dospělých.)

Máš nějaké zábavné příběhy, které se Ti staly?

Ty zábavné si moc nevybavuji. Spíš občas mívám dítě, které je opravdu náročné. Vzpomínám si, ještě v minulé práci jsem měla chlapečka, který nesnesl, když byly zavřené dveře. Ale postupně jsem ho odnaučila reagovat na stresující situaci. Mentálně jsem ho opravdu posunula. Ten chlapec nekomunikoval, měl úzkosti. Když od nás odcházel, byl to jiný člověk.

Jak se to povedlo? Jen tou trpělivostí?

Trpělivost a respekt. Měl trauma, které jsem neshazovala, ani nepřehlížela. Snažila jsem se ho pochopit a jeho trauma zpracovat. Neřeším s dítětem jen přítomný okamžik. Přemýšlím, co s ním bude zítra, za týden, za rok. Přistupuji k dětem, jako kdyby byly moje vlastní. Když jim pomůžu vyřešit problém, pomůžu jim do budoucnosti.

Vždy mi vadilo, když někdo nechtěl přijmout dítě do skupiny. Téměř každý problém je možné vyřešit. Já mám trpělivost a na výsledek si počkám. Nikdy bych dítě nevyřadila, abych to měla jednodušší. Nebyl by problém místo náročného dítěte přijmout jiné, protože na jedno místo běžně čeká několik dalších zájemců. Ale každé dítě musí dostat šanci.

To je přístup, který pomalu začíná ve společnosti rezonovat, ale Ty ho razíš už řadu let.

Znám víc lidí, kteří mají podobné nastavení jako já. Ale není jich mnoho, protože je to fakt těžké s dětmi pracovat tímto způsobem. Mnohem pohodlnější je držet si odstup. Nejít do toho tak naplno, nevystavovat se tomu diskomfortu. Na druhou stranu je to obrovská škola i pro mě.

Zajímalo by mě, jak vnímáš dnešní rodiče. Přece jen už pracuješ v tomto oboru nějakou dobu a pomalu začíná přicházet nová generace. Připadá ti, že dnešní rodiče jsou v něčem jiní než dříve? Co řeší nejčastěji, když mají poprvé dát děti do kolektivu?

Mám pocit, že rodiče na děti moc nakládají. Ve smyslu rozhodování. Já sama mám problém se v řadě situací rozhodnout, a to jsem dospělá. Natož to malé dítě. Je fakt, že já nedávám moc na výběr. Můžu dát na výběr, zda dostane hrušku nebo jablko. Ale zeptat se dítěte, zda chce jít domů, nebo zda chce ještě zůstat ve školce, není dobrá možnost volby. Dítě by si rádo hrálo, ale už dostalo na výběr, že půjde domů. Rozhodování je příliš náročné.

Já se přiznám, že jsem také donedávna patřila k rodičům, kteří se snažili dávat dítěti co nejvíc na výběr a respektovat jeho přání. Až později mi došlo, že dítě rozhodování zbytečně zatěžuje. Ale ono to souvisí s různými traumaty, která jsme jako rodiče zažívali, a snažíme se svoje děti chránit.

Rozdíl je právě v těch hranicích. Můžeš dávat dítěti na výběr, a je to správné a důležité, aby dítě mělo pocit, že na něj bereš ohled. Ale jsou situace, kdy dítě naopak potřebuje jasný pokyn, že tady narazilo na hranice, kam už nemůže. A to mu právě dává pocit bezpečí.

Často se mi stává, že mě rodiče ze školky nabízejí, zda nechci hlídat i u nich doma, mimo skupinu. Dřív mě to udivovalo, protože jsem si myslela, že jsem na děti přísná. Ale časem jsem si uvědomila, že jsem důsledná a děti se tak cítí bezpečně v hranicích, které jim dávám. Řeknu jim něco jednou, podruhé, nenechám to vyšumět. A to, co řeknu, vždycky splním. Rodiče občas pronášejí výhrůžky, které ale nedotáhnou do konce. Děti jsou neuvěřitelně chytré, bystré a zvídavé. Takže záhy zjistí, že pokud dospělý člověk nesplní své hrozby, přestanou ho brát vážně. Rodiče a někteří lektoři, které jsem zaškolovala, se bojí, že je dítě nebude mít rádo, když budou přísnější. Ale to je velký omyl. Je potřeba laskavě nastavit dětem pevné hranice.

Nesouvisí to nějak se sebejistotou? Jak může mít dospělý člověk obavy, že ho dítě nebude mít rádo?

To je pravda. Někdy rodiče, nebo jiné pečující osoby řeší své nejistoty, strachy. A bohužel se to na dětech podepisuje. Ale nedokážu říci, zda je to generací nových rodičů. Myslím, že dnešní rodiče jsou jiní hlavně proto, že mají jiné podmínky.

Byla jsem na kurzu Respektovat a být respektován, který byl fantastický. Ty dámy, co to napsaly, měly velmi pevné hranice. Spousta lidí si ale myslí, že respekt znamená volnost. Jedná se opět o laskavé hranice.

Chceš říct něco závěrem?

Každé dítě musí dostat šanci. Není nic, co bychom nezvládli. Dítě si nevybere hendikep, když přijde na svět. My jsme tady od toho, abychom mu pomohli.

Děkuji moc za rozhovor. Nevešlo se sem všechno, o čem jsme mluvily, tak se můžete těšit na další díl věnovaný adaptaci na školku a vzdělávání nejmenších dětí.

Hana Müllerová

Chci dostávat newsletter s tipy, jak pečovat o rodiče ve firmě